Dominik
Valeček.cz
...
Pravá síla se skrývá ve strachu
publikováno: 2019-11-04

Asi není člověka, který by se něčeho, nebo někoho nebál. Přesto si málo kdo z nás svůj strach přizná. Takový jsem byl i já. To se ale u mě, jako u spousty jiných mých vlastností změnilo. Než vám napíšu, čeho se bojím, je dobré si ujasnit výrazy strach a štítit se. Štítit se něčeho je stejně jako strach přirozená vlastnost, jejímž rozdílem je to, že se nebojíme, ale nechceme s tím přijít do kontaktu. A strach je vlastnost spouštějící se v okamžiku pocitu nebezpečí, tento pocit se může objevit uměle vyvolanou vzpomínkou/iluzí, anebo opravdu hrozícím se nebezpečím. Ve strachu se, ale také ukrývá ohromná síla a energie, kterou náš organismus uvolní jako záchranný mechanismus, abychom mohli v tom okamžiku utéct. Pokud mi v tomhle nevěříte, tak se stačí podívat na ostatní tvory, třeba když zebru překvapí lev.


Čeho se tedy bojím? Už jako malý kluk jsem se nebál strašidel, duchů atd. Ale bál jsem se smrti a je jedno jestli smrti blízkých, mých zvířátek, či mě samotného. Tento strach nezmizel a mám výkyvy dnů, kdy se dostávám do různých stavů. Jsou dny, kdy tento strach tolik nepociťuji a dny, kdy jsem v silných depresích. Tyto deprese se snažím schovávat a myslím si, že většinou úspěšně. Proč je skrývám? Nechci, aby mě někdo litoval, nebo utěšoval, ale hlavně nechci strach přenést i na ostatní. Tak proč to píšu sem a Vy to právě čtete? Je dobré si umět přiznat svůj strach a jak jsem již zmínil na začátku, tak ve strachu se ukrývá síla a když si přiznáme svůj strach stáváme se silnější osobností.


Také se vám může zdát absurdní, co vše může strach způsobovat. Mě třeba děsí lidské ostatky, hroby, kříže (křesťanské), kostely, katedrály, … Z těchto důvodů já na hřbitov, či do kostela nevkročím. Nebo vkročím, ale musím k tomu mít pořádný důvod. Dobrým paradoxem je, že kostry jiných tvorů mi nevadí, a naopak třeba kostry dinosaurů mě vždy fascinovaly a zajímaly, i když se mi za to spolužáci smáli.


Jako příběh na závěr jsem si připravil pár dní starou událost.

Jednoho dne jdu na kolej a zastaví mě dvě dívky s cedulkami církve. A říkají že mají poslání. Jiný ateista by řekl, že nemá zájem a odejde. Já se svým strachem stojím před dvěma dívkami, které nosí křížky. Rozhodl jsem se svému strachu čelit osobně a nenápadně změním konverzaci, ze které vyplyne, že to jsou dvě Američanky, které tady v česku nejsou ani rok a už umí docela perfektně česky. Mimochodem, jako takový další můj paradox je to, že různá náboženství jsem ve vlastním zájmu „studoval“. A tak jsem nasměroval konverzaci v co věří, že je po smrti a jako zajímavý fakt mi vyšlo, že americká církev věří v reinkarnaci (opět v člověka) a v naší církvi, co jsem zatím vypozoroval bylo to, že věří v jakýsi posmrtný život bez těla. Docela zajímavý rozdíl. Následovala otázka, v co věřím já a já se pousmál a řekl, pro mě je smrt poslední tečkou a žádný život nás po smrti nečeká. Tato informace je doslova zarazila a nedokázaly si to vůbec představit a ani připustit. Mimochodem, když se Vás bude někdo věřící (z církve) ptát, jestli víte, jaká je jeho nejoblíbenější barva. Tak si můžete, jako já zahrát na mentalistu a v klidu říct: „Jasně, že vím. Modrá.“ :D

Dokážete si přiznat svůj strach?

Čeho se bojíte nejvíc?


U příštího článku ahoj!



2019-11-19 09:15:05
anonym: Lucka Stefani
Zajímavý článek. Myslím si, že jedna věc je přiznat si strach, druhá je se strachu postavit. Myslím, že i z příběhu je jasné, že jsi se strachu minimálně jednou postavil a to je super :) Tak samozřejmě mám obavy o zdraví těch, na kterých mi záleží. No a po minulém Silvestru mám celkem strach z rachejtlí a všech takových hloupostí, prskavky teda ale zatím zvládám :D
2019-12-06 23:08:46
admin: Dominik Valeček
Děkuji. To máš pravdu, že jsem se postavil strachu, ale nic příjemného to není. No poslední dobou také nemusím pouliční ohňostroje, ale ty od profíků mám docela rád.