Včera po dlouhé době byly Velikonoce téměř takové, jako v dobách před covidem. A možná ještě po delší době konečně s krásným počasím, které vytáhlo lidi ven z obydlí a lidé si tak protáhli si kosti a toto pondělí si náramně užili. I já jsem jedním z těchto lidí, kteří si toto pondělí náramně užili, a přesto jsem nedělal nic. Ale abych o tom mohl vyprávět, je nutné se vrátit zpět v čase, tak otáčím ručičky zhruba o 14 dní do doby, kdy jsem byl na cestě domů.

Je úterý a jsem v práci v Ostravě, a právě si objednávám jízdenku na vlak, ale vidím, že domů se nedostanu včas, protože vlaky na Prahu mají zpoždění z důvodů oprav traťových kolejí. Dalším problémem byl spoj, který by neměl návaznost a přijel bych až ráno kolem 9:00, kdy už bych touto dobou měl být na práci z domova. Protože nebylo jiné možnosti, musel jsem si vzít na půl dne volno, abych mohl odjet dříve a po odpracované době se konečně dostávám do vlaku.  

Vlak byl ve skutečnosti předražené Pendolino, kde i 0,3 l čaje stálo víc než v běžné restauraci. Jinak tento vlak již dávno není chloubou Českých drah a jeho zúžené prostory dělají potíže i průvodčím. Avšak abych jen nekritizoval, byl jsem moc rád, že jsem nemusel výjimečně v Praze přestupovat a vlak jel přímo až do Chebu. Jednou z výhod, proč jezdit vlakem je možnost si pustit třeba audioknihu z nabídky vlaku. Tak jsem dlouhé chvíle cestování trávil posloucháním knihy, kterou bych si jinak nikdy nepřečetl. Má cesta vlakem skončila téměř dokonale s koncem knihy, kdy jsem konečně dorazil do cílové stanice. Pak již zbývalo pár kilometrů, abych se dostal domů, a protože byla již tma, šel jsem spát prakticky okamžitě po podrbání psa a přivítání se s rodinou.

Až do soboty jsem pracoval z domova a mezitím padal sníh i kroupy, a protože bylo celkem nevlídně, tak jsem byl rád, když jsem se alespoň na chvíli pomazlil s chlupáčem na zahradě. Avšak, když nastal pátek, provedl jsem menší přípravu na sobotní celodenní internetovou výuku a docela jsem se i těšil.

Je sobota a já brzy ráno vstávám a zjišťuji, že nejde proud, v klidu jsem se nasnídal s nadějí, že proud brzy naskočí, ale opak je pravdou, a tak jsem téměř celou výuku přežíval na baterce, která kupodivu vydržela až téměř do konce výuky. Horší bylo i internetové připojení, protože bez internetu to nejde, a tak jsem byl velmi rád za nespotřebovaná data, která mám od operátora, ale ani to nebyla žádná sláva, protože při tomto výpadku vypadl i blízký vysílač, a tudíž jsem měl velmi slabý signál, situace při výuce byla o to vtipnějším, protože mi strýček Google neumožnil používat mikrofon z důvodu slabého připojení, naštěstí učitelé jsou s takovou situací obeznámeni a nebyl žádný důvod si z toho dělat těžkou hlavu. Hlavní bylo, že jsem vyučující slyšel a mohl jsem s nimi komunikovat pomocí textových zpráv. Po této celodenní výuce mi moc ze dne nezbylo, a tak jsem s rodiči usedl na pohovku a dívali jsme se na něco, co právě vysílali.

V neděli měla proběhnout má oslava narozenin v restauraci a počasí nebylo zrovna ideální. Nic však ale nebránilo tomu, aby oslava proběhla a aby se mohli zúčastnit i moji prarodiče, tak jsem se stal i pro tento den šoférem. Oslava byla velmi příjemná a klidná, tedy až do doby, kdy přišla slavit jiná parta lidí, pro které bylo slovo „tiše“ sprosté. To nás vyhnalo pokračovat v oslavě u nás doma a myslím si, že to byl velmi příjemně strávený den. Následoval odvoz prarodičů domů a spánek.

Následovné dny byly převážně hezké, a to nám nedalo, abychom nevylezli někam do přírody. Převážně tedy já, mamka a náš chlupáč jsme podnikly túry, až nás tlapky bolely. Taťka většinu tohoto času využil raději pracovně na zahradě.

Při těchto výletech nám celkem přálo počasí a podívali jsme se na místa, kde je málo kdo. Jedním z těchto míst byl jeden z vršků kopců v okolí Kraslic. Toto místo nás stálo pár kapek potu při stoupání na vrchol, ale nebylo to nic hrozného a námaha se nám vyplatila v podobě krásného výhledu do okolí, včetně kamenitého hřebene kopce.

Další z těchto výletů bylo město Loket, ke kterému mám zvláštní vztah od doby, kdy jsem zde studoval a prakticky i bydlel. Je to velmi pohádkové město, jen mě mrzí, že současné vedení města spíše toto město ničí. Každopádně místní podniky jsou hezké jako v Budějovicích a je velmi příjemné si zde dát třeba nějaký dezertík, či si pořídit menší šperk. Naším cílem ale nebyl hrad a ani kavárnička, nýbrž vyhlídky v okolí. Pár z nich jsme navštívili, dokonce i jednu, která již není tak přístupná, jak si ji pamatuji a s postupným zarůstáním stromy je to i logické, proč jí lidi tolik nenavštěvují.

Zároveň jsem začal pracovat na projektu „velikonoční vajíčka“, která jsem začal 3D modelovat v počítači a následně tisknout, celý proces trval asi tři dny a i když nejsem s výsledkem úplně spokojený, výsledek stojí za to, obzvláště, když se na vajíčka člověk dívá z větší vzdálenosti a se spojením předchozího projektu a pokusu svítící misky bych řekl, že výsledek stojí za to.

Tento projekt jsem stihl dokončit těsně před velikonočním pondělkem, že jsem téměř neměl čas si uplést pomlázku, ale našel jsem si 15 minut abych si ji došel uplést z devíti prutů. Protože si pomlázku pletu každým rokem, tak to šlo překvapivě lehce a pomlázku, která je skoro stejně velká jako já, jsem upletl přibližně za 5 minut. Díky tomu jsem měl ještě trochu času si odpočinout u nějakého z pořadů u telky před spaním.

Konečně jsou Velikonoce a já jdu vyšupat mamku a asi jak tušíte, takhle dlouhá pomlázka je v malých prostorách prakticky nepraktická, ale já vycházím z dřívějších tradic, kdy pomlázky měly být co největší z důvodu soupeření, kdo uplete největší. Pomlázky v dnešní době ztrácí své kouzlo, podobně jako tradice z důvodu lidské lenosti. Kluci si již velmi málo pletou pomlázku, protože si ji mohou koupit, stejně tak děvčata netvoří kraslice a raději si je koupí. Upřímně jsem velmi rád, když se ještě najdou lidé, kteří vajíčka ještě mistrovsky zdobí a je možné tyto lidi potkat třeba na výstavě Kraslice v Kraslicích.

Ale zpět k pondělí. Tyto Velikonoce se nám nechtělo nikam chodit, a protože bylo hezky, rozhodli jsme se vzít psa na procházku, a tak jsme si udělali výlet na Bublavu a prošli se po krásném hřebeni se sjezdovkami. Sjezdovky sice již nejezdí z důvodu nedostatku sněhu, ale na bobování by to stačilo, až mě docela překvapilo, že nikdo nebobuje. A jak jsem psal v úvodu, počasí bylo krásné a po dlouhé době koledníci chodili od domu k domu, i když již spíše pouze k blízkým, ale je zřejmé, že nemoci se již lidé nebojí tak, jako dříve a je to dobře, přece si nebudeme kazit naše hezké české tradice.

Tyto Velikonoce jsem prakticky nic nedělal, ale jsem za to rád, odpočinul jsem si a užil jsem si rodiny. Nyní již jedu vlakem a píši tyto řádky, přitom zároveň překonávám kilometrové vzdálenosti v jednom z vlaků do Prahy a následovně do Ostravy. Dá se říci, že i když jedu pracovat, je to jakýsi výlet i dobrodružství a nadále tak pokračuji v dovolenkové náladě.