2022

Kdo vlastně jsem?

2. 3. 2022

Dnes je 1. 3. 2022, venku hrozí válka světů, k tomu všemu chytl jsem covid, trpím velkými bolestmi zad, ztratil jsem čich a já se začínám ptáti sám sebe: „Kdo vlastně jsem?“

Já vím, já vím, kdo jsem, ale nevím, kdo jsem. Totiž vím, kdo jsem já, nebo tomu alespoň ještě věřím. Ale jsem to opravdu já? Co dělá mě? Tělo je jen obal a nástroj, které mám možnost ovládat, ale ve skutečnosti jej nemám pod kontrolou. Mé srdce tluče, aniž bych mu to jakkoliv nařídil. Říznu-li se, rána se zahojí. Zlomím-li si kost, opět sroste…

Začínám si uvědomovat, že slovo „já“ se nerovná „jeden“, ale mnoho. Dalo by se říct, že já jsem ve skutečnosti my. Každá má část těla se skládá z buněk a kdo ví čeho ještě všeho, ale buňka musí být živá, jak jinak by mohla sama, jak mravenec plnit své poslání?

Kdyby se mě někdo zeptal, kdo jsi? Tedy, ne že by se mě ptal na jméno, ale na podstatu. Řekl bych: „Mé tělo je jako mraveniště, co chrání vnitřní systém. Mravenci se starají o jeho chod i údržbu a celá kolonie je závislá na královně a tou královnou jsem já.“

I přes toto vysvětlení se stále táži sám sebe, zda vím, kdo jsem. Jestliže mám možnost velkou část tohoto celku řídit, proč moje já není moje já? Znám se, přeci vím, kdo jsem, ale stačí jeden okem neviditelný vir a ukáže se, že se chovám jinak než dříve, mé chování i myšlení je něčím jiným ovlivňováno, až to děsí i mne samotného.

Když nad tímto tématem bádám dále, uvědomuji si, že mé chování ovládá více faktorů jako je například počasí, teplota, tlak, strach, láska i nenávist. A co víc? Uvědomuji si, že veškerá má moudra a myšlenky, které teď píši, prošly přes nespočet neuronových buněk a vlastně nejsou moje, ale naše.

Ostatně jediné, co vlastně s jistotou vím je, že vím, že tu ještě jsem.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.